Vandr byl

Napsal uživatel Katka Filková Středa, 11 Duben 2012 15:29

reportáž z Velikonočního vandru 2012 

Po roční pauze bylo letos opět navázáno na tradici velikonočních vandrů. A jaké jiné místo pro první jarní putování zvolit, než okolí naší táborové základny. Ve čtvrtek jsme se tedy vydali vlakem směrem na Náměšť. Náš cíl však ležel ještě o dvě zastávky dál ve Vladislavi. Vznikly sice menší logistické potíže, ale nakonec se nám podařilo vystoupit v počtu šesti lidí. Již ve vlaku byla vyhlášena soutěž o nejzbytečnější věc, kterou s sebou někdo z účastníků ponese. Jednotlivé předměty byly odhalovány postupně během cesty, jak naříkající účastníci vytahovali z báglů příčiny svých utrpení a proklínali svoji nerozvážnost při balení.

Přehrada Dalešice a její hladina vyjadřuje metaforicky jeden ze zenových momentů letošního velikonočního vandrování – voda byla studená a to všude.

Cesta z Vladislavi vedla po červené značce. Střídavě se nám otevíraly výhledy na hladinu přehrady Dalešice a úrodná pole jihovýchodního třebíčska. Turistická mapa této oblasti z roku 1976 nám sice neposkytovala příliš velkou oporu, co se týče orientace v terénu, avšak informace o místním kraji, které jsme mohly načerpat z její rubové strany, přinejmenším rozšířily náš všeobecný kulturní přehled. Nejvýznamnější památkou prvního úseku naší cesty byla zřícenina hradu Holoubek, který kdysi střežil dnes již zaplavené údolí řeky Jihlavy. Večer jsme konečně spatřili střechy domů v Hartvíkovicích, kde ležel cíl našeho prvního dne.

Tábořiště v Hartvíkovicích těsně po probuzení se po první noci. Na fotografii se dokonce podařilo zachytit neviditelný stan armády NDR se stealth technologií, o který jinak obyvatelé tábořiště zakopávali, neboť holé lidské oko jej nebylo sto detekovat (na fotografii můžete vidět Petra a Ctibora, kterak se snaží odhadnout polohu překážky před tím, než se začnou pohybovat po tábořišti).  

Následující ráno bylo nejen chladné a pošmourné, ale také bolavé. Téměř dvacetikilometrová procházka z předchozího dne byla na úvod sezóny asi přece jen poněkud dlouhá. Ve vsi jsme dokoupili zásoby a vyrazili směrem na Náměšť. Zapomněl bych málem dodat, že k výpravě se v této chvíli připojil také Pavel Gal, který dorazil večer předchozího dne. Ten nám měl být také průvodcem k údolí Oslavy. Cesta nás vedla po silnici a po poli, kde do nás dul nepříjemný studený vítr. Než jsme dorazili k lesu, mohli jsme obdivovat přistávací dráhu vojenského letiště. Vypadalo to, že na základně probíhal čirý ruch, dokonce jsme měli možnost slyšet cvičné salvy. Cesta údolím pak prověřila naše bolavé svaly a od batohů otlačená záda. Překračovali jsme padlé smrkové velikány a obdivovali jarní les. Z Náměště jsme se svezli vlakem do Rapotic. Tam jsme si dali sraz s druhou vandrovní skupinou složenou z bratří Domanských, Šomina a Katky Filkové, ke které se posléze přidal Frenk. Posílili nás naopak Kristýna z Vaškem.  

Vandrovníci po celodenním putování toužebně vyhlížejí první ulice Náměště nad Oslavou a doufají, že se jim podaří stihnout vlak do Rapotic.  

Přespali jsme na našem starém dobrém táborovém place a dopoledne vyrazili na třetí úsek cesty do Mohelna. Kupředu nás hnala uzavřená sázka o to, která z našich dvou skupin dorazí do vytčeného cíle jako první. Údolí říčky Chvojnice bylo plné velikonočních výletníků. Počasí bylo docela přívětivé a my jsme mohli obdivovat jaterníky, dymnivky, plicníky, sasanky a prvosenky kvetoucí na stráních. Třetí den byl také ve znamení adrenalinových překážek, neboť jsme museli několikrát překonávat rozbouřenou Chvojnici či vyšlapat strmý svah nad soutokem Chvojnice a Oslavy. Po té se nám otevřel výhled na chladící věže Dukovan, věčně vařící hustou mlhu jako pohádkový vodník Kebule. V Mohelnu jsme do večera marně čekali na příchod druhé grupy. Než slunce zapadlo, nalezli jsme si u místního koupaliště místečko k přespání. Připojila se k nám další účastnice, Zuzana, kterou pozval Pavel. Večer jsme si udělali příjemný táborák, aby nás zahřál, neboť jsme tušili, že noc i další ráno bude velmi chladné.

Po té co jsme vyslali do Mohelna přesunutou hlídku, která potvrdila, že v místní restauraci U Staňků se druhá skupina zatím nenachází, jsme věděli, že sázku vyhrajeme. Na mnohých tvářích to vykouzlilo úsměv, který nám pomohl překonat závěrečný útrpný přechod větrem bičovaných polí.  

A nemýlili jsme se. Probudily nás sice sluneční paprsky, nicméně záhy se obloha zatáhla tmavými mračny a začaly na nás dopadat velké vločky sněhu. Vánice sice byla krátká nicméně stvrdila naše rozhodnutí vyrazit směrem k domovu. V místní hospodě jsme konečně narazili na Domaňáky a spol. Tak jsme díky sázce získali zadarmo k čaji také něco dobrého. Jelikož se nikomu zvlášť moc nechtělo domů, rozhodli jsme se, že si akci prodloužíme tím, že si uděláme ještě jeden táborák v Čejkovicích. Na něm proběhlo také vyhlášení vandrovní soutěže o nejzbytečnější věc. Po poradě nakonec hodnotící komise vyřadila žehličku, kterou našel Petr po cestě u silnice v příkopu, a žebřík, který nesl Frenk a Mara několik kilometrů mezi dvěma posedy. Vítězkou se tak stala Kačka, která na svých zádech táhla celý jeden den několik blíže nespecifikovaných kilogramů jablek a mrkve. Jako cenu získala symbolicky banán. Diplomy však obdrželi také další účastníci vandru. Mucha za plnění funkce pomocníka pomocníka topiče a také za největší počet ujítých kilometrů (jako jediný šel na závěr prémii Čejč - Čejkovice), Vašek za kulturní referenci, Kristýna za zvláštní přínos, Mara za přelétavé nocležnictví, Kačka za služby mistra provianťáka a další a další.

Petr provádí ranní ústní hygienu v době, kdy zuří největší vánice, což dokladují sněhové vločky ostře kontrastující s uhlovou černí jeho svršků.  

Na závěr tak nezbývá, než zhodnotit celou akci. Loni to vypadalo, že tato tradice nepřežije vstup do nové pětiletky. Nenašli se odvážlivci, kteří by se pokusili o přežití v jarní přírodě, ačkoli termín v polovině dubna byl více než příznivý. Po letošku je však jasné, že nositelé tohoto pozitivního zvyku mezi námi přece jen ještě žijí a snad se podařilo nadchnout pro ně i nové zájemce. Nezbývá, než si přát, aby i příští rok velikonoční vandr proběhl. Již dnes si můžete ostatně do diářů zapsat jeho termín: 28.3. - 1.4.  

Napsal Ctibor

Foto Ctibor + Pavel Gal  

Fotky z vandru najdete na rajceti a googlu.