Tábor Za zrcadlem

Napsal uživatel Katka Filková Úterý, 03 Leden 2012 20:16

Tématem loňského velkého tábora byl somniologický výzkum (neboli výzkum snů). Abychom se jej mohli zúčastnit, bylo nejprve nutné vyplnit dotazník a projít sadou fyzických, zdravotních a psychických testů. Poté následovala krátká instruktáž spojená s tiskovou konferencí s týmem výzkumníků, kteří nám vysvětlili základní principy a metody výzkumu. Jednou z nich bylo pravidelné přijímání prášku před usnutím, pomocí kterého jsme se dostali společně do stejného snu.

Prožívali jsme tak kolektivní sny, jejichž průběh jsme museli zapisovat do deníků, které byly čas od času kontrolovány. Každý z nás musel také jednou zajít na vyšetření ke zdravotníkovi a psycholožce.

Celý výzkum plynul ze začátku docela klidně. Jenže, po nějaké době se v táboře objevila zpráva o tom, že při podobném výzkumu kdesi v USA bylo odhaleno zakázané manipulování s lidskou myslí. Tato zpráva velmi rozzuřila vedoucího výzkumu, který nechal prohledat všechny naše věci. Po tomto incidentu se vše vrátilo do starých kolejí, ovšem ne na dlouho.

Jedna z výzkumných pracovnic nám v nestřežené chvíli, kdy byli ostatní na večeři, sdělila, že výzkum je špatný, ať přestaneme jíst ty prášky, že se snaží zmanipulovat naši mysl. Byli jsme z toho poněkud zmatení. Nevěděli jsme, čemu můžeme věřit. Prášky jsme tajně přestali jíst, pokračovali jsme ve výzkumu bez nich.            

Poslední sen začal poněkud nezvykle brzy, někdy kolem 4 hodiny ranní, a to tak, že jsme byli probuzeni a vytaženi z tee-pee. To následovalo ještě asi dvakrát. Stali se z nás vojáci zapojení do tvrdého tréninku.  Během celého snu jsme plnili náročné úkoly. K večeru jsme dostali poslední úkol. Rozděleni do čtyř skupin jsme se vydali na různá místa v okolí. My jsme měli vylít do rybníku jakousi podivnou látku. Takřka nikoho z nás ani nenapadlo, co a proč to vlastně děláme. Po návratu zpět do tábora nás jeden z pracovníků odvedl za vesnici a řekl nám, ať zmáčkneme červené tlačítko. A my to bezmyšlenkovitě udělali. Vzápětí nám předal zprávu, v níž stálo zhruba toto:  „Právě jste vyhodili do vzduchu Dukovany a rozpoutali tak 3. Světovou válku. Z útoku jsou obviněni Rusové. Jen vy opravdu víte, kdo za tím stojí.“ Poslední den tudíž nebyl snem. Byl realitou. Týmu vědců se nás, až na jednu skupinu (která sice první úkol nesplnila, ale nakonec se jí nepodařilo nás zatavit) podařilo zmanipulovat. Náznaky během celého výzkumu o nebezpečí, které nám hrozí, byly tím pádem pravdivé. Na vlastní kůži jsme tak zjistili, jak jednoduché je zmanipulovat něčí mysl.            

Deník   21. 7. 2011 – Čtvrtek                        

Je večer. Chce se mi spát. Ještě před usnutím dostávám od výzkumného týmu pilulku. Pomalu usínám.  Najednou je všechno černobílé. Ještě s dalšími kolegy stojíme v tee-pee. „Která barva je lepší? Černá? Bílá?“ Nevíme. Dostáváme instrukce – naším úkolem je tuhle odvěkou při vyřešit. Jsme rozděleni ²barevnými² šátky.

Od této chvíle to má rychlý spád. Ponožky. 19 lidí v tee-pee. Živá dáma. Netuším, kde mi hlava stojí. Atmosféra při dámě by se dala krájet. Černá vyhrává. Další úkol. Dřevo. Prodírám se hustým lesem. Au. Na mé ruce se objevila krev. Něco mě kouslo. Pokračuju ale společně s dalšími v cestě. Čas nemilosrdně běží. Dorážíme s mírným zpožděním. U bílé panuje nervozita. Uznají to? Po pár minutách se dozvídáme výsledek. Skóre je 3 (Č) : 1 (B). Poté jsme si ještě posbírali ponožky, které jsme se snažili usušit na dešti. Půlnoc. Jídlo. Odpočinek… Jsme svědky závodu Horní Lhotice Man. Je to opravdu drsné, ale běžec dobíhá do cíle. Šťastný. Vyčerpaný. Mokrý. Nyní je to pět na nás. Horní Lhotice Man.  Černá vs. Bílá. První závodníci se vydávají na trať. Nakonec běžím já. S mírným náskokem, čajem a okurkou. Vybíhám schody. Zatím je to dobré. Čaj se nerozlil. Po dalších pár metrech se čaj začíná rozlévat. Nevypadá to moc dobře. Přebíhám týpkovou louku, mostek. Za sebou slyším kroky. Zrychluji. Přetínám cílovou pásku. Jsem první (tuto skutečnost potvrzují i zpomalené záběry). Bílá dotahuje náskok černé (4:4). Z ničeho nic se opět ocitáme v jiném prostředí. Filmový plac, štáb, režisér. Natáčení neprobíhá moc dobře. Režisér je naštvaný, hercům to moc nejde. Nakonec to zabalí. Sestavujeme nové filmové štáby. Jsem režisér. Naším prvým úkolem je, pochopitelně, vymyslet název filmu, oč v něm poběží atp. Další neméně důležité úkony, nutné pro vytvoření filmu, následují. Sháníme peníze, kompars, tvoříme plakát, trajler, samozřejmě film sestříháme. Docela se nám dařilo. V závěru ovšem Černá zabrala a duel skončil nerozhodně. Tím pádem skončil remízou i zápas Černé a Bílé. Pomalu se probouzím. V hlavě se mi prohání myšlenky na uplynulý sen. Po chvíli se ustálí. „ Bylo to docela fajn“ říkám si pro sebe. Jdu si dát snídani.  

22. 7. – Pátek              

Stojím uprostřed tee-pee. Jsem to já, ale nejsem to já. Jsem Reinhard Heydrich. Kolem mě postávají další osobnosti. Ludvík XVI., Sisi, Marat. Nervózně postáváme. Máme neblahé tušení, že nás chce někdo zabít. Přemýšlím. Kdo na mě spáchá atentát? Kennedy? Začínáme být paranoidní. Nikdo nechce být sám, nikdo nechce být ve skupině. ATENTÁT! „Kdo to schytal?“ Běžíme na místo události. Takto se odehrává celý sen.            

Jiná část snu. Ocitám se u seznamovací agentury. Jsem z Ukrajiny a chci zelenou kartu. Pomocí jediné otázky si vybírám manžela. Krátký rozhovor. Už jen napsat test a dostanu to. Vím o něm vše? Snad. O pár hodin později se dozvídám výsledky. Prošli jsme. Je to v suchu. Hned mě vzali do pohraniční stráže. Hlídám hranice před ostatními uprchlíky. Dnešní sen končí hraním pasáku a volejbalu. 

23. 7. 2011 – Sobota              

„Pozor!“ řve na nás velitel. Stojíme nastoupeni ve 4 jednotkách. „Čeká vás důležitý úkol. Jako speciální jednotky máte za úkol odhalit skupinu Emzáků. Poslední místo jejich spatření je Náměšť nad Oslavou. Vezměte si potřebné vybavení a vyrazte. Zde máte další příkazy“ říká velitel podávajíc nám zašifrovanou zprávu.            

Začalo rychlé hledání věcí a dolaďování detailů. „Speciální žlutou vodu a oblek?“ „Máme.“ „Barevné šátky a brýle?“ „Máme všechno.“ „Tak můžeme vyrazit.“            

Naše první kroky vedou k nejbližší vlakové stanici. Zde nalézáme povolení k přesunu motorovým vozidlem, které se za pár minut opravdu dostavilo. Rychlým přesunem jsme se dostali na místo určení. Ve speciální místnosti na ruličce smotaného papíru jsme nalezli další pokyny. „Vyrazte k husitskému kostelu. Zde naleznete dolary pro další operaci.“ Stálo tam. Ihned jsme se vydali na cestu. Chybou navigačního systému jsme se ovšem dostali ke kostelu jinému. Hledáním něčeho na úplně jiném místě jsme ztratili drahocenný čas. Až zpráva z velitelství nás navedla na správnou cestu. Po dosažení prvního cíle jsme nalezli obálku s penězi.            

O pár minut později se ozvalo z vysílačky: „V blízkosti Monaca jsme zachytili stopy odhalující přítomnost známého ufologa. Prověřte to.“ Při průzkumu okolí jsme narazili na několik stop. Na jejich konci se nacházela další zpráva se vzkazem, který nás odkázal k informačnímu centru. Během přesunu jsme kontaktovali ostatní týmy a zjistili situaci.

V průběhu průzkumu oblasti před infocentrem jsme odhalili sabotáž. Někdo odstranil smluvené značení, tudíž jsme promarnili velké množství času. Po domluvě s velitelem se náš tým přesunul pomoci modrému týmu s rozluštěním zašifrovaného vzkazu. Práce to byla opravdu namáhavá. Po několika poradách s kryptologem se nám podařilo písmo rozlousknout. Stálo tam, že ufolog, kterého jsme hledali, se nalézá v knihkupectví. Jeho pracovní doba je mezi 12 a 1 hodinou. Podívám se na hodinky. Je 1:05. Sakra. „Třeba ho ještě stihnete.“ Běžíme hledat knihkupectví. Ufologa nalézáme kousíček od infocentra. Je tajemný. Nechce se s námi bavit. Utíká před námi. Nakonec se nám ho podaří přesvědčit. Ukazuje nám přijímač, pomocí kterého se dají přilákat Emzáci. Postupujeme dále podle pokynů z vysílačky a sháníme potřebný materiál. Nalézáme jej bezpečně uložený v přilehlém lesíku.            

Snažíme se sestrojit přijímač. Podle paměti montujeme součástky k sobě. „Kudy vedl tento drát?“ „Myslím, že tudy.“ „A nevíte někdo, jak vypadala ta základní deska?“ „Nevíme.“ „Tak to je špatné.“ „Nevadí. Pokusme se to nějak sestrojit.“ Zvuk kladiv, řezání pily, praskání, klepání, bouchání. „Jakmile to sestrojíte, vyhledejte místo s názvem ²U Samků². Zde obdržíte další instrukce.“ O pár dalších chvil později jsme opět byli na cestě. Na smluveném místě již čekal muž, který byl ochotný nám poradit. Nechtěl to však zadarmo…komerční pauza na oběd… za nemalou úplatu překontroloval naše přijímače a sdělil nám, jak se s nimi zachází. Dostali jsme ještě munici. Velitelství se podařilo zjistit přibližné místo přistání ufonů. Všechny týmy se přesouvají. Nabíjíme munici. Místo určení. Poslední překontrolování munice. Brýle v pohotovostní pozici. Přijímače na místě. Můžeme začít. Za provolávání magické formulky ²krleš² a kroužení kolem dokola se nám podařilo zprovoznit přijímače. „Už přicházejí. Vidíte je?“ Pomalu se k nám přibližovaly bílé postavy. „Jsou čím dál tím blíž.“ Bez zastavení pokračujeme. „Už jsou skoro u nás.“ „Poslední kolečko.“ „PROTOPLAZMA!“ Svist! Prásk! Bum!  Křup! „Co je?“ „Co se stalo?“ „Kde jsou?“ „Oni zmizeli.“Zmateně se ploužíme v místě přistání. Hledáme nějakou stopu nebo cokoliv, co by nám prozradilo důvod jejich zmizení. „Měli jste všichni nasazené ty brýle?“ „No, ehm, všichni asi ne. Teda, všichni určitě ne.“ „Co se to tam k čertu stalo?“ ozývá se naštvaný hlas z vysílačky. „Podejte hlášení.“ „No, něco se pokazilo. Všichni neměli nasazené brýle.“ „Vydržte chvíli. Pokoušíme se zaměřit další signál“…“Signál zaměřen. Okamžitě se vydejte na vlakové nádraží.“ „Počkejte. Přesouvají se! Sledujeme jejich stopu. Letí nad celým městem. A přistávají na náměstí. Běžte tam. Okamžitě!“ Již při příchodu na náměstí jsme je zahlédli. Bez dalších cavyků jsme rozbalili náčiní a začali rituál. Emzáci se pokoušeli držet všeho možného, ale nebylo jim to moc platné. Po ukončení jsme si všichni nasadili brýle. „PROTOPLAZMA!“ Emzáci tentokrát nezmizeli, ale byli pomalí. S municí v ruce jsme na ně vyrazili. Po menší šarvátce skončili všichni Emzáci nehybně ležet na zemi. Znaveni jsme ve dvou skupinách opustili místo činu.

24. 7. 2011 – Neděle  

„Ááááá.“ (prásk) „Huh.“ (švác) „Zemřeš!“ „To nikdy!“ Na návsi středověké vesnice bojují dva udatní rytíři. Krouží kolem sebe. Meče sviští vzduchem. Jejich řinčení se rozléhá po celé vesnici. Nic netušící vesničané vylézají ze svých stavení a přihlíží tomuto divadlu. Z čel bojovníků se řine slaný pot, sem tam smísený s krví. Hledí na sebe a přerývavě dýchají. Jeden z nich udělal prudký výpad a povalil druhého na záda. Obkročmo stojí nad ním držíc mu na hrudi hrot meče. Oči všech přítomných se obrací k stranou stojící ženě. Žena jenom mávne a dává ležícímu mládenci milost. Všichni se pokojně vrací do svých domovů. Tomuto divadlu jsme měli možnost přihlížet i my, mladí bojovníci/e.

Je ráno a náš mistr nás svolal na trénink zápasu. Bylo trochu chladnějc, ale atmosféra byla příjemná. Po zahřání svalů jsme se vydali k procvičení taktického útoku a obrany. Jako cíle nám posloužili malí bůžci, které jsme k tomuto účelu vytvořili. V lese se odehrával lítý boj. Šípy létaly vzduchem. Na několikátý pokus se podařilo strefit i bůžka. Tím byl souboj ukončen.            

Uprostřed vesnice stojí 3 starostové a vykládají si, kdo že to starostuje nejlepší dědině. Nějak se nemůžou shodnout. Pozorujeme jejich dohady. Rozhodneme se, že vybudujeme ještě větší a lepší vesnice. Jsou mezi námi 3 stavitelé. Rozebereme si k sobě pomocníky a stavba může začít. Nejdříve je však potřeba sehnat materiál. Práce nám jde od ruky, a tudíž máme za chvíli hotovo. Jako obyvatelé těchto nových vesnic jsme se ještě domluvili, že večer uspořádáme slavnost. Pro tuto příležitost si každá vesnice připravila zábavný program.  

25. 7. 2011 – Pondělí                        

Jsem v nějakém podivném světě. Kolem mě se ozývá hudba. Přistupují ke mně dva muži a dávají mi na ruku označení. Chvíli vyčkávám. „Bylo zahájeno připojení do systému.“ Dostáváme pokyny abychom i ve svých spacích vacích vylezli z kójí. Jakmile tak učiníme, zahájí se test systému. Hrajeme mezi sebou hru. Test proběhl úspěšně.    

Jako nováčci si musíme vyrobit ²komunikační zařízení² podle určitého grafického schématu. Po nahrání stránek na tábornet se rozjíždí naše komunikace a hledání našich přátel a nepřátel.            

Jako správci systému máme za úkol bránit nám svěřené programy před útoky hackerů. Makáme jako šroubci a snažíme se zalátat všechny díry a vyspravit všechny poruchy, které tito hackeři nadělali. Nemáme ani šanci si na chvíli oddechnout a již je tu další díra. Naštěstí se nám nakonec podařilo tento strašlivý útok úplně odvrátit. Všechny programy běží dál.            

Život v systému plyne klidně a prakticky neměně. V klidu se poflakujeme, kontrolujeme všechny zařízení, kdyžto se před námi objevil Neo a varoval nás. Řekl, že systém je špatný, že z něj musíme vystoupit. Pomocí tajně zamaskované zprávy nám radí, co dál. Klíč je v telefonních číslech. Tvoříme si vlastně tel. čísla, obíháme budky a snažíme se ze systému dostat. Náš osud leží v našich rukou. Všichni se přesouváme na místo, kde se dozvíme, jestli se nám podařilo uniknout. Náš osud je však krutý a jen si s námi zahrává, dává nám falešné naděje. Ze systému není úniku. Uvízli jsme… Probouzím se s potem na čele. „Byl to naštěstí jen sen. Zlá noční můra.“   

26. 7. 2011 – Úterý              

Probouzím se v dětském pokoji. Je mi 7 let. Společně s ostatními dětmi si jdeme vyčistit zuby. Potom si s ostatními kamarádkami hrajeme na princezny, malujeme si. Kluci si hrají na vojáky. Jsou strašně špinaví a házejí po nás slimáky. Fuj. Nakonec všichni společně hrajeme naše oblíbené hry (Čáp ztratil čepičku, Cukr-káva-limonáda…)            

Crrr! Škola začíná. Dneska jsme se naučili psát, počítat, poznávat zvířátka a další super věci. Paní učitelky a páni učitelé na nás byli hodní. Po dobrém obědě jsme šli spát.            

Dojela pouť! Dojela pouť! Radostně běžíme na louku. Všude jsou balonky, klauni, cukrová vata. Nechybí ani horská dráha či cikánka věštící budoucnost.            

Čas letí jako splašený. Z malých dětiček jsou rázem babičky a dědečci. No prostě důchodci. V letáku se dočítáme, že v Kauflandu mají obrovské slevy. Tak jsme si s naší partou vyrazili na nákupy. Bohužel se před obchodem setkáváme s nepřátelskou bandou. Začíná krutý boj. Zboží létá vzduchem. Dnes nejsme v dobré kondici a nepřátelským se tak podařilo ukořistit více věcí.            

Nenecháváme si to líbit a před Kauflandem jim to pořádně natřeme (slovně). Jenže, tímhle naše zápolení nekončí. S nákupním vozíkem se musíme dostat dom. Uličky jsou úzké a hrbolaté. Sotva se tam vleze jeden vozík natož dva a banda nevrlých důchodců. Po cestě se navíc snažíme získat informace o dalších slevách. Ze začátku se nám dařilo velmi dobře, jenže jsme přehlédli odbočku a tím ztratili náskok. A k tomu všemu jsme najeli na obří šutr a náklad vyklopili. Naštěstí se nám podařilo vše posbírat, takže jsme mohli pokračovat v cestě, kterou ztěžoval včerejší hustý déšť. Voda místy dosahovala až po kolena.  Zpoždění se nám bohužel nepodařilo dohnat, tudíž nás nepřátelské banda porazila.             

Somniologická výzkumná stanice byla okamžitě po výbuchu jaderné elektrárny rozebrána do posledního šroubku, všechny stopy byly zahlazeny a materiál ukryt na různých místech. Výzkumníci však spěchali a byli neopatrní, čas od času se tak najde drobná stopa mluvící o tom, že se kdesi okolo Horních Lhotic dělo něco, co nemá ve světě obdoby… Například část deníku, který byl napsán jednou z účastnic výzkumu Kateřinou Filipovou… Tento materiál je více než pravdivý, odráží vzpomínky mladé dívky na uměle vytvořené sny a také na krutou realitu, které se odehrávala v jejich pozadí…